Prinášame nápady. Zdieľame skúsenosti.

Klett Klett blog Psychologie & motivace Hrozí mi syndrom vyhoření?

Hrozí mi syndrom vyhoření?
25.1.2023
foto

Ačkoliv se o syndromu vyhoření poměrně hodně píše i mluví, řadím jej osobně mezi tzv. učitelská (zdravotnická, pečovatelská apod.) „tabu-témata“ neboli témata, o nichž v obecné rovině leccos víme a jsme schopni se o nich bavit, ale velmi často se bráníme tomu, aby byla jakkoliv spojována s naší osobou. Potřebujeme dávat svému okolí najevo, že máme věci pod kontrolou, že zvládáme, že jsme stále schopni i ochotni dělat svou práci na vysoké úrovni a že máme své žáky (klienty) stále stejně rádi, i když realita může být trochu jiná. Nezřídka máme problém přiznat i sami sobě, že se něco děje. Často je to způsobené tím, že se změny udávají pomalu a plíživě a dlouho pro ně hledáme jiná vysvětlení. Jako příslušníci pomáhajících profesí potřebujeme, aby někdo pečoval i o nás, abychom někde mohli otevřeně říct, jak se v práci cítíme, a nikdo nás kvůli tomu negativně nehodnotil či nezpochybňoval naše nasazení a duševní zdraví. A proto jsem se rozhodla věnovat několik příštích článků právě tomuto tématu. Mým cílem je dát vám namísto další obecné teorie možnost se spolu se mnou několikrát zastavit, zůstat v bezpečí, ale přesto se moci podívat na to, „jak moc se to týká mě osobně“. Chci vás podpořit v tom, abyste se chvíli věnovali i sami sobě. Abyste nejen rozdávali, ale i dostávali. Pokud během čtení tohoto článku zjistíte, že je pro vás toto téma aktuální, budu ráda vaší průvodkyní.

Jak se dá poznat, nakolik vám něco takového hrozí? Ohledně syndromu vyhoření existuje celá řada výzkumů. Když mluvíme u nějakého člověka o syndromu, znamená to, že se u něj objevuje řada symptomů neboli příznaků. (Příznakům syndromu vyhoření se budeme věnovat později). Dnes vám přiblížím, u koho je zvýšené riziko toho, že se objeví. Klidně si dělejte čárky u vyjádření, jež jsou pro vás typická, a uvidíte, jak na tom budete na konci článku. Pro lepší orientaci uvádím na všech místech, kde se můžete zamyslet nad tím, jak to máte vy osobně, hvězdičku. Syndrom vyhoření hrozí ve zvýšené míře těm profesím, v nichž člověk pracuje s dalšími lidmi a je závislý na jejich hodnocení*. Objevuje se často v takovém pracovním prostředí, kde mají zaměstnanci nedostatek kontroly nad množstvím práce, která je po nich požadována, nad úkoly, které dostávají*, kde jim chybí zastání vedení vůči neoprávněným stížnostem či kritice ze strany klientů*. 

Dále souvisí také s osobnostním nastavením, zjednodušeně řečeno s tím, jak moc velcí jsme „poctivci“. Syndrom vyhoření hrozí více lidem, kterým hodně záleží na přijetí a ocenění ze strany klientů*, kteří usilují o oblíbenost, kteří mají potřebu podávat co nejlepší výkony a mají na sebe vysoké nároky*. Tito lidé často věnují své práci obrovské množství času, myšlenek i energie a mají tendenci dlouhodobě zanedbávat své koníčky či přátele*, jelikož jim na to nezřídka už chybí energie (ačkoliv čas by byl). Další riziko je skryté ve způsobu, jak tito lidé tráví volný čas, když už jej mají. Pro duševně pracující, kteří jsou v neustálém kontaktu s lidmi, bývá dobrá fyzická aktivita o samotě či s menším počtem lidí. Pokud má člověk volného času málo* či jej tráví podobným způsobem, jakým pracuje*, neodpočívá většinou tak, jak by potřeboval. (Typickým příkladem je účast učitelů na dětských táborech v čase jejich dovolené). Jde o tzv. „work-life imbalance“, tedy nevyváženost mezi prací a životem mimo ni. Dalším rizikovým faktorem jsou špatné vztahy na pracovišti*, a to jak s vedením, tak i s kolegy, včetně různých naschválů, „donášení“ či šikany, a pak také pracovní pozice, na nichž člověk přichází často do konfliktu s klienty právě ve chvíli, kdy svou práci dělá dobře*. (Typické např. pro příslušníky policie, pracovníky call center, ale často i zdravotníky a učitele v určitých typech škol či učitele, kteří jsou náročnější či angažovanější než kolegové.)

Možná někoho napadá, že by bylo dobré poukázat i na délku praxe, ale ukazuje se, že to nehraje příliš velkou roli. Jsou lidé, kteří jsou ve svém předdůchodovém věku pracovně velmi svěží a užívají si jak práce, tak i svého života a vztahů mimo ni, a naopak bychom našli spoustu lidí, u nichž se symptomy vyhoření objevují po několika málo měsících či letech, protože své práci a svým klientům dali hned „příliš mnoho“ a potřeba podávat maximální výkon spojená s pocitem nedostatku vděčnosti a ocenění je velmi rychle psychicky vyčerpala. A pak je tu výrazná skupina lidí, kteří se k syndromu vyhoření dopracovali, ale poté, co změnili svůj přístup k práci a trávení volného času, obnovilo se jak jejich nadšení, tak i pracovní a životní spokojenost.

Než vás na konci tohoto článku pomyslně opustím, ráda bych vám nabídla možnost, abyste si ještě nechali chviličku času sami pro sebe a zamysleli se nad tím, kolik čárek jste nasbírali neboli kolik z deseti hvězdiček v textu popisuje váš vlastní pracovní život, a nad tím, co vás osobně oslovilo. Pokud vnímáte, že máte sklon se ve své práci rozdat, chci vás ujistit, že to není důvod ke studu ani skleslosti a rozhodně to nevypovídá vůbec nic o vaší psychické odolnosti. U těch, kdo pečují o druhé lidi, jsou empatičtí, vnímají svou práci jako poslání a chtějí ji dělat poctivě, nejsou symptomy vyhoření žádnou výjimkou, ale spíše realitou, s níž je důležité a dobré pracovat. Právě tito lidé si proto zasluhují péči a právě těmto lidem bych ji ráda poskytla.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková




zpět