Prinášame nápady. Zdieľame skúsenosti.

Klett Klett blog Psychologie & motivace Když holka řekne, že je kluk

Když holka řekne, že je kluk
2.11.2022
foto

Stále častěji se (nejen) ve školách můžeme setkat s tím, že někdo, koho známe a oslovujeme např. jako dívku, přijde s přáním, abychom jej začali vnímat a oslovovat jako osobu jiného pohlaví. To, že těchto případů zdánlivě přibývá není pravděpodobně způsobeno tím, že by jich přibývalo fakticky v kontextu historického srovnávání, ale spíše tím, že se o této problematice i v naší kultuře otevřeněji mluví a že (nejen) mladí lidé nacházejí odvahu projevit to, jak vnitřně vnímají svou identitu, také navenek. Jako psycholožka se občas setkávám s názory, že jde „zase jen o nějaký moderní výstřelek“, z něhož dítě vyroste a není třeba se jím zabývat. Souhlasím s tím, že může jít v ojedinělých případech o přechodnou fázi v hledání vlastní identity dospívajícího člověka, nebo o myšlenku, která ho může napadnout při hledání cesty ven z prožitého traumatu, ale opravdu si stojím za tím, že je to velmi výjimečné. 

Když člověk začne veřejně mluvit o tom, že není spokojený se svým biologickým pohlavím, mívá za sebou dlouhé období hledání, přemýšlení, trápení, pochybností a depresivního prožívání způsobeného tím, že mu v jeho roli není dobře. Toto všechno prožívá včetně strachu z reakcí okolí, z nepochopení nebo obav z toho, co jej čeká v budoucnosti. Bude moc fajn, když si cestu ke změně pohlaví nebudeme představovat jako zajímavý experiment, během nějž jde člověku o to, aby byl zajímavý. Rád by to měl jednodušší a velmi rád by se vyhnul hormonální léčbě, rozhovorům se sexuologem a psychiatrem i bolestivým operacím. Jde o velmi náročnou a dlouhou cestu. 

Identita je pro nás důležitá. Potřebujeme mít jasno v tom, kým jsme a kam zapadáme. Když naši identitu někdo ohrozí, když nám dá najevo, že někam nepatříme, že nás vnímá jinak, než jak vnímáme my sami sebe, když jsou zpochybněny základy našeho sebepojetí, zažíváme úzkost. Svou identitu hájíme, nezahazujeme ji ani ji neměníme jen tak pro zábavu. Nevnímejme změnu pohlaví pouze jako změnu související se sexualitou. Jde o mnohem víc. Jde o to, kam patříme, jak se chceme chovat, jaké prožívání je nám blízké, s čím se vnitřně identifikujeme, v jakých rolích je nám tak dobře, že v nich můžeme být bez obav sami sebou. Sexualita je jen jednou z mnoha oblastí, které souvisí s tím, kým jsme. 

Pokud jsme v blízkosti člověka, který je na výše naznačené cestě hledání sebe sama,  tím nejcennějším, co mu můžeme nabídnout, je respekt a naslouchání. Většinou nepotřebuje znát náš názor (pokud se na něj sám nezeptá), nepotřebuje slyšet o tom, že známe někoho, kdo „to má taky tak“ nebo „kdo se pak vrátil zpátky“, nepotřebuje, abychom se jej snažili „opravit“ a zařadit zpět tam, kde jsme jej doposud viděli, nepotřebuje ani to, abychom jej popostrkovali na jeho cestě a snažili se všechno uspíšit a uspořádat jinak. Potřebuje respekt a čas a podpora odborníků, kteří budou znát odpovědi na jeho otázky, pro něj bude velmi cenná. Nepotřebuje zájem všech, ale zájem těch, kteří jsou pro něj důležití. Jako učitelé či známí lidí, kteří uvažují o tranzici, nejsme v pozici hodnotitelů, a proto si dávejme velký pozor na to, abychom se do ní nestavěli. Naším úkolem není posuzovat, jak moc se nám zdá či nezdá rozhodnutí daného člověka oprávněné, ani šířit náš vlastní názor mezi ostatní. Respekt a podpora při hledání nových cest a způsobů chování jsou tím hlavním, čím můžeme přispět k tomu, aby druhý člověk zvládl opravdu náročné období svého života. Vyplatí se nic neuspěchat, jde o vývoj, zrání a hledání.

Pokud chceme tématu změny pohlaví více porozumět, hledejme si relevantní informace a povídejme si s odborníky či lidmi, kteří si takovou změnou prošli. Musíme si dát pozor, abychom svou nezkušeností neubližovali. Setkání s člověkem, který se rozhodne vystoupit z něčeho, co vnímáme jako dané a neměnné, totiž vyvolá i v nás samotných nejednu otázku, dotkne se našeho vlastního mužství či ženství a probudí v nás výrazné emoce. Vnímejme je a pracujme s nimi. Být profesionálem ve škole totiž neznamená jen rozumět svému oboru, ale také být profesionálem v oblasti vedení lidí a přístupu k jejich jedinečnému vývoji. Ve školách nemusíme spěchat s organizačními změnami (WC, tělesná výchova apod.), ale pokud víme o tom, že je dospívající v péči odborníka, jenž tyto změny doporučuje, hledejme způsoby, jak je uskutečnit. Nemusíme najít vždy ideální řešení, ale hledejme to nejlepší možné. Může jím být přístup na učitelské WC, uvolnění z tělocviku na základě zprávy od psychiatra, na školním výletě ubytování v jednolůžkovém pokoji či v pokoji s dlouholetým kamarádem (kamarádkou), když se rodiče obou dospívajících znají a vysloví s tím souhlas apod. 

A ještě jedno upozornění na závěr vycházející z praxe a týkající se obou pohlaví. Někdy se např. biologická dívka nastupující cestu ke změně v muže může dočasně projevovat velmi žensky, až vyzývavě, což vede okolí k úvahám o tom, že je jí v roli dívky ve skutečnosti vlastně dobře a „celé je to nějaké divné“. Často může jít ale právě o vnější projev vnitřního boje daného člověka, který nám ukazuje, jak nesnadné je pro něj vše, čím si prochází, přijmout a unést. 

Pokud takovému člověku nedokážeme jeho cestu usnadnit, zkusme mu ji alespoň ještě více nekomplikovat. 

Mgr. et Mgr. Eva Martináková




zpět